Deja vu

Ten hrad jako bych už někdy viděla....
V kterém století já tam bydlela?
Je plný krásy, tajemna a záhady,
já sleduji ho a mění se mi nálady.

Ten západ slunce býval tehdy, dnes,
jako by se na obloze konal ples.
Ne, to není světlic roj,
toť přírodní je krása, boží zdroj.

A potom svítá...po staletí.
A čas tak neúprosně letí,
já vím, až příště narodím se zas,
budu se znovu divit spoustě krás.

To se realita s romantikou snoubí,
na důkaz toho, že i nemožné se skloubí.
Když budem vnímaví a citlivější,
budem mít lásku, krásu i v životě zdejším.