Mýty o keramických nožích

A opět jeden velmi zajímavý článek, převzat z jistého časopisu Čilichili

Pryč jsou doby, kdy se Horst Fuchs v televizi oháněl noži kalenými v oleji, krájel s nimi hřebíky, sekal lyžařské boty a holil si srst z rozličných částí těla. Dobám ocelových čepelí odzvonilo a teleshoppingům, stejně jako časopisům o vaření, bydlení, zdraví, životním stylu a miminkovských prdíkách kralují nože keramické.

Když se začtete do keramických chvalozpěvů, nabudete brzy dojmu, že nemít je doma je čiré bláznovství hraničící s hazardem se zdravím. Na rozdíl od "běžné kovové čepele" jsou totiž keramické nože vyrobeny z kosmického materiálu zvaného oxid zirkoničitý. Díky jeho zázračným vlastnostem se čepel keramického nože nemusí osřit. Potraviny krájením nezískají kovovou pachuť (na rozdíl od ocelových nožů, které zanechávají v potravinách kovové mikročástice). Keramické nože navíc zachovávají jídlu jeho čerstvou chuť, neničí v něm vitaminy a ovoce a zelenina po krájení nezhnědnou. Což je samozřejmě taková snůška pitomostí, že je potřeba rozkrájet je jednu po druhé.

VITAMINY

Citace z reklamního textu:

"Někteří znalci tvrdí, že ve chvíli, kdy do jakékoliv zeleniny či ovoce zakrojíte kovovým nožem, vznikne poměrně silný elektrický článek. Vyprodukovaná elektřina pak prostoupí celou dužinou a nastartuje rozklad enzymů a vitamínů. A to údajně mnohem intenzivněji než vroucí voda. Zelenina a ovoce nakrájené kovovým nástrojem tak přicházejí téměř okamžitě o velkou část cenných vitamínů a enzymů."

Opomeňme fakt, že jakékoliv tvrzení začínající slovy"někteří znalci tvrdí" je stoprocentní hovadina. Pak zažeňme legrační představu nešťastného kuchaře, popraveného mohutným výbojem elektřiny pocházejícím z citronu a kovové kudly. A nakonec otevřme učebnici přírodopisu pro základní školy. Tam se dozvíme, že abychom například z citronu vyždímali elektrický proud, musíme do něj zapíchnout a propojit DVĚ elektrody, pokud možno ze dvou různých kovů. Keramické nože jsou tedy patrně určeny lidem, kteří běžně krájejí ovoce měděným nožem na zinkovém prkénku. A i v tom případě by chudáci vitamini dostávali šoky v řádech jednotek milivoltů, které by na jejich obsah neměly pražádný vliv, rozhodně ne v porovnání s jejich ostatními nepřáteli. Jestli vás to zajímá, tak nejvíc ničí vitaminy světlo, kyslík a teplo. Jestli vám tedy jde o jejich zachování, kupte si namísto keramického nože pořádnou vzduchotěsnou ledničku. V ní můžete vesele krájet, čím se vám jen zlíbí.

HNĚDNUTÍ

"Ovoce a zelenina po krájení keramicou čepelí nezhnědne."

Jestli to chcete vyzkoušet, tak nám dejte vědět, jak to dopadlo. Klidně se ale vsadíme, že rozkrojené jablko vám do rána zhnědne, ať ho rozpářete keramikou, nožem, nebo vlastními tesáky. I záhadu hnědnoucího ovoce nám pomůže rozluštit učebnice přírodopisu. V "Databance přírodovědeckých pokusů pro 1. stupeň základní školy" se dozvíme, že "rozkrojené jablíčko mění barvu proto, že na něj působí kyslík ze vzduchu - odborně se tomu říká, že dochází k oxidaci enzymů přítomných v jablku, a to se projevuje barevnou změnou - zhnědnutím." O zhoubném působení oceli se tu nikde nedočtete a o hnědnutíodpudivé keramice také ne. Jestli přírodopisu věříte méně než teleshoppingu, máme pro vás kontrolní otázku. Proč jablíčko zhnědne, když ho ukousnete? A nesnažte se nám namluvit, že je to tím, že máme ocelové zuby.

ODOLNOST PROTI SKVRNÁM, RZI, CHUTI A ZÁPACHU

"Keramické čepele jsou odolné proti skvrnám, rzi a na rozdíl od ocelových nožů nezanechávají v potravinách kovové mikročástice, pach ani pachuť ocele."

Na tvrzení, že ocelové nože nechávají v krájených potravinách jakési nechutné "mikročástice" a potraviny po nich páchnou, je i přírodopis krátký. Jestli máte někdo doma skvrnité a rezavé nože, po kterých vám smrdí jídlo, tak uděláte nejlépe, kkdyž si namísto keramického nože za pět tisíc najmete za pětikilo paní na úklid. Uvidíte, že po zápachu nebude vidu ani čuchu.

NEPŘILNAVÁ, STÁLE OSTRÁ ČEPEL

Nepřilnavost a stálá ostrost jou nakonec jediné výhody keramických nožů, co nám zbývají. A ani ty nejsou stoprocentně pravdivé. Brousit se musí všechny nože a potřeba broušení závisí na tom, z jak odolného materiálu jsou vyrobené. Na Rockwellově stupnici tvrdosti dosahují keramické nože hodnot 60-66 HRC, ovšem kvalitní ocelové nože na tom nejsou o nic hůře (56-62 HRC). I kdyby keramické ostří opravdu vydrželo desekrát déle než ocelové, jak tvrdí jejich prodejci, je docela opruz, že si při jeho obnově nepomůžeme brouskem ani ocílkou. Musíte kudlu pěkně zabalit a poslat ji na obtáhnutí výrobci. A mezitím krájet ocelákem.

A TEĎ TY NEVÝHODY

Hlavvní nevýhoda keramických čepelí se skrývá v tom, že za svou ostrost vděčí vysoké tvrdost materiálu, která ale jde ruku v ruce s jeho křehkostí. keramický zázrak nemůžete mýt v myčce, nesmí vám spadnout na zem a není vhodný pro krájení čehokoliv tvrdého. Výrobci tuhle nevýhodu rádi banalizují rádobyvtipnými hláškami "přece do něj nebudete bušit kladivem". Kdo ale strávil nějaký čas v kuchyni, ví, že čas od času se bytelná ocelová čepel zatraceně hodí. Hezky jadrně to vyjádřil diskutující na knife.cz: "Až pod to půjde dát na plocho palice česneku a bez obav do toho řápnout, tak můžete mluvit o vaření..." Jestli chcete ohromovat návštevy supermoderními materiály a věříte, že díky nim potraviny zůstanou "živé", klidně pár stovek do keramického nože investujte. Jestli ale máte nůž zažitý jako univerzální nástroj, který zvládne všechno od porcování kuřat přes drcení ořech až po vypáčení zamrzlých dvířek mrazáku, tak zůstaňte u staré dobré oceli. Dejte za ni tolik, co za keramický vercajk. A pak srovnávejte....

zdroj: Čilichili