Úroveň našeho zdravotnictví

Nedá mi sem nenapsat, co jsem dnes zažila. Manžel měl chřipku a já  - ač na tyto věci netrpím, měla jsem ji jednou za život a stála za to!, jsem cosi asi chytila.

Ale pro změnu na průdušky. Kašlala jsem, únava, teplota, tak jsem si vzala dva dny dovolenou.

Včera jsem vyrazila do práce, že ty dva dny to vydržím.

Nevydržela...

Ráno jsem nepromluvila, úplně ztracený hlas, kašlala jak o život a vyla bolestí, co to bylo za bolest na těch průduškách. Narvala jsem se vším možným, už mi nějak začíná být fuk, zda se otrávím prášky či mne zabije lékařská "péče".

Když mne ty jedy postavily na nohy, naštěstí nemáme polikliniku daleko, dolezla jsem tam.

Sestřička vyinkasovala 30 Kč a vyhodila mne na studenou chodbu, kde bylo pár židliček (v čekárně nebyl nikdo), že pacienti s podezřením na chřipku do čekárny nesmí.

Třásla jsem se zimnicí asi 15 minut, spolu s další slečnou, která právě přišla. Pani doktorka se bavila se sestrou a popíjely kávu - jedny dveře z ordinace vedou totiž na chodbu. Na to mají právo, to pochopím, piji ji ráno taky. Ale doma, ale to vzal čert.

Pak jsem byla přivolána dovnitř.

Musím podotknout, že lékařka byla mladá, milá dáma, velmi pečlivá, věnovala se mi a křivého slova proti ní  nemohu říci. Řekla jsem, že bych tam nešla, ale je pátek...a co kdyby zánět, tak ATB rychleji zaberou, Zánět to naštěstí nebyl, čímž ani paní doktorka nevyloučila, že zítra nemusí být, klinický obraz se zkraje mění hodně rychle, ale zbytečně ATB nechci, jsem hodně proti nim, jen v nutném případě.

Neschopenku nemám, co s ní, tapetovat zatím nebudem a k ničemu by mi nebyla, když mi zaměstnavatel půl roku neplatí ani mzdu.

Souhrnem, pozitivní je, že jsem potkala souseda, kterého jsem dlouho neviděla, vzduch mi udělal lépe, ale je mi zle dál.

Mám brát spoustu léků - mám je na papírku!!!! Protože mi pojišťovna na ně nic nedá, tak si je půjdu koupit, tedy manžel odpoledne, ale nevím kam, zde lékárna není, tak pojede 35 km, sotva se vrátí domů!

To radši umřu.

Čaje doma máme, postel taky  a pánubohu poručeno. Paralen taky.

Nedávno jsem se dívala na film v Zámku a Podzámčí a ani se nehnula, jen mi lítaly hlavou myšlenky, jaké pocity jsem jako desetiletá u čtení této knihy měla a byla ráda, že jsem v době, jaké jsem a jaké pocity jsem měla při sledování  tentokrát.

Víc k tomu nemohu a nemám co dodat.

Kdybych ležela, ušetřila jsem si síly a 30 Kč.

Když to půjde takto dál a že jde mílovými kroky, bude lépě zemřít. Když mi zaměstnavatel nebude platit, nebudu mít na léky, kdybych těžce onemocněla, nemluvě o nemocnici, které zavírají a ty co ne, se topí v dluzích.

Vlastní článek, o kterém nevylučuji, že uveřejním i jinde.